690 let od první historické zmínky o Kostelci nad Orlicí

S rokem 2006 vstoupilo město Kostelec nad Orlicí do významného výročí - 690 let o dosud (zatím) první zmínce o jeho existenci v dějinách našeho národa.

To, že se jedná o zápis, který nám podává opat Petr Žitavský, jeden z největších kronikářů středověku, ve své Zbraslavské kronice, je pro nás velmi důležitý. Jeho kronika je právem zařazována k vrcholným dílům své doby a zmínka o Kostelci nad Orlicí byla zřejmě tímto autorem pokládána za velmi důležitou v národních dějinách.
K jejímu objasnění se musíme vrátit do začátku panování krále Jana Lucemburského v Českých zemích. Když Jan nastoupil v r. 1310 na český trůn, přišla s ním i německá družina – knížata a páni – a začali u dvora získávat udělené „moci“. To pochopitelně nelibě nesli čeští šlechtici a panstvo. Jan Lucemburský proto v r. 1315 propustil německé rádce a správu země svěřil dvěma českým šlechticům. Nejvyšším maršálkem v Čechách se stal Jindřich z Lipé a na Moravě jeho přítel Ješek z Vartenberka (zvaný též ze Stráže). V té době vypukla válka mezi králem Janem a Matějem, hrabětem trenčanským, který rozšířil svoji moc z Trenčína na celé severní Uhry, až po Podunají. Poněvadž při tom obsadil hraniční tvrze a dokonce vpadl s ozbrojenci i na Moravu, vytáhl král Jan s vojskem, vedeným Jindřichem z Lipé dne 21. května 1306 proti němu. Českému vojsku se podařilo obsazená místa dobýt. Když obléhali město Holič, čeští páni při útoku zaváhali, ale Jindřich z Lipé včas svojí obětavostí sjednotil voje a nepřítele porazil. Tento moment byl jedním z prvních, který vhostil nedůvěru mezi krále a pána z Lipé. Ale daleko větší pozdější zášť krále proti markraběti roznítily obě královny, jeho manželka Eliška a vdova Alžběta, zvaná Rejčka. Ta pobývala v Čechách. Byla vlastně „macechou“ královny Elišky a vládlo mezi nimi značné nepřátelství. Královna Eliška, zvaná Přemyslovna, byla dcerou Václava II a prostřednictvím manželského svazku s ní, získal Jan Lucemburský českou korunu. Druhá královna – Alžběta Rejčka, někdy zvaná též Eliška, byla druhou manželkou Václava II. A později i Rudolfa Habsburského. (Žila v l. 1286 – 1335). Jako vdova, Alžběta Rejčka získala věnná města – Hradec, Jaroměř, Chrudim, Vysoké Mýto a Poličku. Usídlila se v Hradci, který podnes po ní sluje Králové.
Král Jan Lucemburský postrádal taktický cit při jednáních s českou šlechtou, o čemž svědčí v té době šířící se pomluvy. Našeptávači se snažili krále přesvědčit, že se Jindřich z Lipé snaží prostřednictvím Alžběty Rejčky a své panské družiny provést v zemi mocenský převrat a zbavit tak krále vlády. Král Jan těmto pomluvám a smyšlenkám uvěřil a dal dne 26. října 1315 nic netušícího Jindřicha z Lipé vojenským oddílem, pod vedením Viléma Zajíce zajmout a uvěznit na hradě Týřově.
Za tuto službu dostal pán z Valdeka místo maršálka (podkomořího) ve dvorním úřadu, které se uvolnilo po zatčení Jindřicha z Lipé. Královna Eliška byla v té době v přátelském vztahu s panem Vilémem Zajícem a zřejmě přispěla i svojí „hřivnou“, ze záští k maceše, k vyhrocení celé situace. Král navíc odměnil jeho stoupence královskými úřady. Ty předtím zastávali příslušníci panského seskupení Jindřicha z Lipé. Tomuto šlechtici nyní i přitížila přízeň, kterou věnoval Alžbětě, královně „hradecké“.
Následkem tohoto násilného skutku vypukla v zemi krvavá domácí válka. Celé mocné pokolení Hronovů, pod vedením Jindřicha z Vartenberka (ze Stáže) a navíc i posádky ze Slezka, které povolala Alžběta Rejčka k ochraně svých věnných měst, se postavili proti králi. V šarvátkách s královskými vojsky, zvláště v bitvě u Českého Brodu, většinou zvítězili. Náhle však nastal obrat ve slezských vojenských posádkách, které měly bránit věnná města. Kromě loupení v jejich okolí, se nakonec přidaly na stranu krále. Do sféry lokalit těchto měst zřejmě tehdy spadalo i území kolem našeho města, kde se nacházel opevněný kostelní objekt (snad ohrazená kostelní osada – jako tehdejší nové středověké zařízení) – castellum. Ve snaze potrestat posádku Slezanů, utkala se skupina českých šlechticů, pod vedením Jana z Vartenberka, s posádkou ohrazené tvrze. Při jejím dobývání byl však Jan ze Stáže zasažen střelou ze samostřílu do obličeje a na místě skonal. Boj skončil a mezi tím se začalo vyjednávat o osudu Jindřicha z Lipé, který měl řadu příznivců. Nakonec když do Čech vstoupila vojska rýnských kurfirstů, v počtu více jak „tisíc přilbic“, aby násilně ukončily spor, došlo k smírnému vyjednávání. Místo války byl dne 17. dubna 1316 pán Jindřich z Lipé z vězení propuštěn. Nakonec se usmířil na čas nejen s králem, ale i se svými bývalými protivníky.
Chocholoušek Prokop (1819 – 1864) spisovatel a radikální demokratický novinář, vydavatel satirického časopisu: Kocourkov. V povídkách z českých dějin pomáhal budovat základy české historické prózy.
Naproti tomu románové zpracování, jak nám tuto epizodu z dějin, vylíčil spisovatel Prokop Chocholoušek, v dvoudílném románu: Dvě Královny. (Praha 1855, Tisk a sklad Kat. Jeřábkové).
Třetí zmínku o bitce u Kostelce n. Orl. nalézáme u historika Fr. Palackého v jeho Dějinách národu českého.
Jestliže si nyní srovnáme jednotlivé fáze událostí v uvedeném roce 1316 a srovnáme-li si s nimi znak města Kostelce n. Orl., potom můžeme dát za pravdu syndiktu regulovaného magistrátu Václavu Grimmovi, který v r. 1825 dospěl k názoru: český lev vyjadřuje dík krále Jana, šípy znamenají boj a smrt věnec potom, ve formě zkřížených ratolestí, představuje smír. A tak se můžeme domnívat, že průběh celé historické události z r. 1316 mohl podobně ovlivnit některého královského úředníka na dvoře krále Jiřího z Poděbrad natolik, že v případě, když by chtěl vladař udělit městu Kostelci nad Orlicí znak navrhl pro něho tuto podobu.
Prosím, berte tuto smyšlenku jen jako pokus, jak by mohlo naše město obdržet znak se lvem, který se střídal s orlicí na královských vladařských insigniích. Jak tomu bylo skutečně, snad se někdy podaří ještě vysvětlit. Škoda, že se v Kostelci n. Orl. nevěnuje větší pozornost významný výročím. Jistě by prospělo, kdyby kromě občanů byla na jejich propagaci zaměřena i mládež. Jistě by to zvedlo zájem i prospěch pro město samotné.

MVDr. V. Fidler